Riziko srdeční kontuze při použití zařízení pro automatické komprese hrudníku u pacientů se srdeční zástavou
Publikaci – letter to the editors – představuje první autor MUDr. Cyril Štěchovský z Kardiologické kliniky 2. LF UK a FN Motol.
Na základě několika kazuistik pacientů, kteří byli přivezeni do Motola po dlouhé resuscitaci v terénu s použitím zařízení pro automatické komprese hrudníku LUCAS 2, jsme na Kardiologické klinice v roce 2012 vytvořili registr těchto pacientů a začali systematicky sledovat jejich osud. Zemřelým pacientům jsme ve spolupráci s Ústavem patologie a molekulární medicíny provedli pitvu s detailním vyšetřením srdce. Nálezy jsme porovnali se skupinou kontrolních pacientů, kteří byli neúspěšně resuscitování bez použití LUCASe.
Z laboratorních studií na zvířecích modelech oběhové zástavy je známo, že zařízení typu LUCAS 2 oproti manuální srdeční masáži zvyšuje krevní tlak, zlepšuje koronární a mozkovou perfúzi a zvyšuje pravděpodobnost návratu oběhu. Randomizované studie však neprokázaly vyšší přežívání pacientů s oběhovou zástavou při použití zařízení pro automatické komprese hrudníku. Je popisován vyšší výskyt fraktur žeber a sterna i poranění vnitřních orgánů při použití těchto zařízení. Dosud však nebyla publikována incidence kontuze myokardu po resuscitaci těmito zařízeními.
U 50 % pacientů v našem registru byl příčinou oběhové zástavy akutní infarkt a u poloviny pacientů byla dokonce provedena koronarografie a PCI během resuscitace. Zajímavé je, že průměrná doba resuscitace byla velmi dlouhá, celých 47 minut, přesto se u 75 % pacientů podařilo obnovit spontánní oběh, většina z nich ale během hospitalizace zemřela na kariogenní šok. Z pitevních nálezů jsme zjistili, že třetina pacientů resuscitovaných LUCASem měla srdeční kontuzi. Naproti tomu u manuálně resuscitovaných pacientů kontuze nalezena nebyla. Pacienti s kontuzí byli resuscitováni asi o 20 minut déle než ti bez kontuze.
Naše studie prokázala, že dlouhá resuscitace zařízením pro mechanické komprese hrudníku může způsobit kontuzi myokardu, což jsme u manuálně resuscitovaných pacientů nepozorovali. Z našeho zjištění vyvstává několik klinicky závažných otázek. Jakou roli hraje kontuze srdce v rozvoji kariogenního šoku po resuscitaci? Jak velký vliv má na mortalitu těchto kriticky nemocných pacientů? Jakou léčbu (např. použití levokomorové mechanické podpory nebo mimotělního oběhu) máme zvolit u pacienta s kontuzí srdce po resuscitaci?